*Vzpomínky na Petrkov a Reynkovy mi vyplouvají z nejútlejšího dětství. Bydleli jsme (dnes zase bydlím) v rodném domku čp. 69 po mém staroříšském dědouškovi Josefu Florianovi, vydavateli Dobrého díla. Tenkrát chaloupka byla už dost plná - rodiče Karla a Jan Florianovi a pět dětí.

Dědouškova vila, navržená Břetislavem Štormem, čp. 175 na konci vesnice, byla zase zabydlená šesti sourozenci mého tatínka. Sami vlastní rodiny neměli, a i to nastolilo velmi blízké vztahy. My děti jsme běhaly do vily, kdykoliv se nám zachtělo, tykaly jsme jim a oslovovaly je jen křestním jménem. Nikdo nás nic jiného neučil. U zadního vchodu byly dveře přes den stále otevřené. Nikdo nás nikdy nevyháněl a s obdivnou trpělivostí snášeli naše nápady. Bylo to naše druhé důvěrné místo k pobývání na zemi.

My děti jsme se tam potkávaly s nejrůznějšími lidmi ze všech koutů republiky i zahraničí. Účastnily jsme se někdy debat a prohlížení unikátních knih v dědouškově voňavé knihovně s velkým globusem u okna v zadní přepeřené části. Po čase jsme výklad o knihách uměly nazpaměť. Mezi časté návštěvníky patřili i Reynkovi. Pamatuji si pana Jiřího Reynka, Daniela Reynka s manželkou Květou, později s dětmi Michalem a Veronikou. Někdy přijížděli sami, ale často i s hosty. Od dětství jsem cítila velkou příchylnost a sympatie naší rodiny, tet i strýců k Reynkům. Byli vítáni, milováni. Takže pouto Stará Říše a Petrkov, které se zrodilo o mnoho let dříve, při spolupráci nakladatele Josefa Floriana a básníka a grafika Bohuslava Reynka, ani po jejich odchodu nevyprchalo.

Za teplého počasí se sedávalo na Dolní zahradě na dlouhých dřevěných lavicích u domu, jindy v rozlehlé kuchyni s oknem do dvora, s výhledem na krmítko a jeho rozmanité poskakující osazenstvo.

My děti jsme hosty intuitivně třídily. Někdo se nám vyloženě nelíbil. Dobře jsme uměly vycítit, když návštěva byla zištná. Další kategorii návštěv jsme si nenechaly ujít. Reynkovi se nám zamlouvali i s jejich okouzlujícím renaultem. V té době takové auto měl málokdo. Byli k nám dětem velmi pozorní, dýchala z nich přirozená elegance a vzdělanost.

A právě při jedné jejich staroříšské návštěvě jsem jako dítě se svým mladším bratrem Josefem hrála vybíjenou na spojovací chodbě, která končila toaletou. Otevřely se dveře na začátku chodby a do hry nám vstoupil pan Daniel Reynek, usměvavý a s omluvou, že ruší. Uchopil přátelsky naši pravici do obou dlaní, jak měl ve zvyku. Byl sympatický a na jeho podávání rukou jsme se těšili. Vyptával se, jak se máme a kdo vyhrává. Už jsme si mysleli, že se chce přidat. Ale nakonec vysvětlil, že hledá klozet. Nabyli jsme dojmu, že jsme přeslechli, a ujistili ho, že musí jít opačným směrem do knihovny. Podivil se, zopakoval, že jde na klozet. Nechápali jsme, proč nám nevěří, že globus je v knihovně, když ho tam musel vidět mnohokrát, a zase jsme ho poslali nazpátek. Nakonec pochopil, že klozet do našeho slovníku ještě nedorazil. Na záchodu jsme se už shodli, naši neznalost přešel bez mrknutí oka. Zato my jsme z toho měli legraci a začali jsme chodit místo na toaletu na globus.

*Výprava do Petrkova bývala pro Florianovy krásnou událostí. Bylo mi 7 let a byl slunný den. Svatý Kříž zůstal za námi, cedule Petrkov nás vítá. S obdivem pozoruji množství kaskádových rybníčků nalevo od silnice. Zatáčka, stoupání k usedlosti a zastavujeme na vysečeném prostranství mezi domem, nazývaným zámeček, a rozlehlými stodolami. Nízká věžička v průčelí domu, na obdélníčky dělená vysoká okna zasazená do bílých zdí, holubi poskakující po střechách a přelétající sem a tam, kočky pod keřem, za oknem, lucerna nad hlavním vchodem s kamenným ostěním. To jsou první otisky Petrkova v mé paměti. Z auta vystupují tatínek a jeho sestra Éva, maminka, já a ještě někdo.

Nedojdeme ani ke vchodu a naproti nám jdou bratři Jiří a Daniel Reynkovi se ženou Květou. Srdečné přivítání. V nedělním odpoledni nám šťastní rodiče představují prvorozeného synka Michala, právě spícího v kočárku u vstupu do zahrady. Invaze staroříšských sudiček se po jedné sklání nad kočárkem a zbožná tetička Éva dělá děťátku na hlavičce křížek s přáním Boží ochrany.

Právě Michal o mnoho let později bude vystavovat své fotografie s obrazy mého bratra Václava v ambitech strahovského kláštera v Praze. Na vernisáži mě zaujme jedna fotografie petrkovského okna v oblacích natolik, že si ji vyžádám jako frontispis k mé první básnické sbírce Protiklady (1997).

Záhonky se zeleninou a květinami hned za zdí jsou společné téma pro pana Jiřího Reynka a tetu Évu, znalou bylinek a jejich účinků. Teta často a dojemně vzpomíná na básnířku Suzanne Renaud, maminku bratrů Reynkových, která ji vyučovala francouzštině během ročního pobytu u Florianů ve Staré Říši, když Němci Reynkům zabavili statek v Petrkově.

Mě ohromuje rozlehlá zahrada se starobylými stromy, keři, ukrytým altánkem, pěšinkami, které jdu s maminkou hned vyzkoušet. Vůně nedělního léta, květin a přátelského setkání se vpíjí do vzpomínek a ještě dnes cítím tu hřejivou atmosféru, kdy se lidé rádi vidí. Do modrého salonku v prvním patře stoupáme po rozlehlém schodišti. Za 22 let velkoryse Reynkovi poskytnou tyto prostory k výstavě obrazů bratra Václava, který přizval i mé obrazy. Vernisáž vtipně zahájí Milan Hlavsa.

Modrý salonek a kuchyně s kachlovými kamny jsou místem už jen častých vzpomínek, kdy jsem rodičům v dospělosti do Petrkova dělala šoféra. I když můj tatínek byl velmi přátelský člověk, uměl komunikovat a byl jen o pár let starší než bratři Reynkovi, k mému údivu jim až do smrti vykal. Na můj dotaz odpověděl, že to cítí jako projev úcty. Tatínek nebyl člověk, kterému někdo mohl říkat dědo, strejdo, Jeníku … pokud opravdu nebyl v patřičném příbuzenském vztahu. Jinak to měl pan Daniel Reynek.

O mnoho let později, jednoho prázdninového dne přijel k nám pan Daniel s návštěvou a projevil zájem se vykoupat v rybníku Kladina, kam chodíval během pobytu ve Staré Říši. Kladina ho prý plavat nenaučila, ale i tak se namočil z místa nazývaného Pláž. Vonělo zrající obilí, obloha svítila modří a olše ze břehu pleskaly tlapkami lupení. Krásné odpoledne. A právě při loučení u hráze rybníka, kde bylo zaparkované auto, mi nabídnul tykání: „Už žádný pan Reynek, Majdalenko. Budu rád, když mi budeš tykat.“ Udivilo mě to, ale tykání jsem ráda přijala. V kontrastu s vykáním mého tatínka mi to přišlo legrační.

*Je podzim 1988.

Ivan Martin Jirous s Jiřím Tichým po utýrání Pavla Wonky v komunistické věznici sepsali petici „Tak Dost!". Já se zněním petice souhlasila a podepsala.
271 signatářů petice obdrželo předvolání k výslechu. Bylo mi 22 let.

Těsně před výslechem byli u nás Jiří a Daniel Reynkovi. Srdečné přivítání již u branky: „Buď zdráv Jene, Karličko,…“ typický stisk ruky, uchopení do obou dlaní. Jiří Reynek nadšený z našeho kocoura rozverně padl na čtyři a s mnoha komplimenty se blížil po trávníku k vykulenému zrzounkovi. Odpolední slunce se v pruzích táhlo přes zahradu a dlouho se opíralo do sousedova štítu. Rozehřátí dosud teplým podzimem a rozesmátí kočičí seznamkou prošli jsme chodbou, obsadili lavice a židle v naší kuchyni. Maminka, výborná hostitelka, organizovala pohoštění, mluvilo se o ledasčem, tatínek bavil a přišla řeč i na mé předvolání.

Reynkovi vyprávěli, jak u nich probíhala domovní prohlídka v roce 1984. Povzbuzovali mě, pan Daniel mě uklidňoval, že Jiřího drželi na služebně celý den, ale nakonec ho pustili. Dal mi informaci, že mám možnost odmítnout vypovídat.

Tak s touto výbavou za doprovodu maminky, aby věděla, kdyby mě někam odvezli, jsem se dostavila na stanici VB do bývalé telčské synagogy.
Před synagogou stála volha, která vyšetřovatele StB přivezla z Brna. Maminku nechali u vstupu a já byla odvedena do prvního patra. Vyšetřovatel byl šedivý pán menší postavy, v šedivém obleku a tenkrát mi přišel dost starý. Hrál dvě role, chvíli hodného, co by prý raději se mnou byl na tanečním parketu, a chvíli toho zlého, který mával zákoníkem a hrozil dvěma lety odnětí svobody. Vyptával se, jestli znám Jirouse, jestli nás navštěvuje, co o něm vím...
„Jak bych ho neznala, když bydlí přes dům a je to manžel sestřenice Juliány..."

Vše bylo zapisováno, přepisováno, několikrát vyšetřovatel rozčileně vytrhl zápis z psacího stroje, protože po přečtení se mi nějaké slovo nezdálo a chtěla jsem opravu. Bála jsem se, aby má výpověď nešla vyložit jinak, než jsem měla na mysli. Vyčítal, že ty papíry také něco stojí a že mrhám socialistickým majetkem. Nevím, jak to dlouho trvalo, ale nakonec mi vytanula na mysli rada pana Daniela Reynka, odmítla jsem vypovídat a způsobila tak socialismu škodu dalšího papíru.

Propustili mě. Deo gratias

*PS: Vztah mezi Petrkovem a Starou Říší přibližuje kniha Dopisy českým přátelům od Suzanne Renaud, vydaná v roce 2023. Zahrnuje hlavně dopisy mé tetě Évě Florianové a dává pocítit pravdivý svět, bez pokřiveností laciných pisálků.