Můj tatínek Jan Florian pocházel ze dvanácti dětí, tak o strýčky a tetičky nebyla nouze. Téměř všichni k tomu žili v naší malé vesnici Staré Říši. Za mého dětství byla televize u Florianů považována za zdroj blbostí, tak jednoduše nebyla. Náš svět čítal pobíhání po venku a pobyt v příbytcích našich příbuzných. Ve staroříšské vile mého dědouška Josefa Floriana, nakladatele Dobrého díla, tenkrát žilo ještě několik svobodných tet a strýců, kterým jsme my děti k pohoršení některých lidí celý život tykaly a oslovovaly je jen křestním jménem: „Metoději, Anno, Gabrieli, Évo, Michaeli…“ Vila čp 175 byla náš druhý domov, kam jsme se neohlašovaly, zadní vchod byl stále otevřený, couraly jsme, jak bylo libo.

Strýc Metoděj Florian byl svérázný příbuzný s dobrým srdcem, nezvyklou štědrostí, obrovskou skromností a měl rád pokrok. Ke konci života si pořídil i tu pekelnou televizi. Když jsem se narodila, bylo mu 62 let. My děti od Jana, jak se říkávalo v přízni, jsme strýčka považovaly za světáka s humorem, který nám imponoval. Učil nás občas za zády svých zbožných sester písničky s hrubšími výrazy a bavil se jejich zděšením. Když přijel z města, chrastil kapsou od saka plnou drobáků a vybízel nás, abychom mu odlehčily. A my odlehčovaly velmi rády.

Ve své světničce nalevo od hlavních dveří, jedním oknem do Dolní zahrady, měl svůj kouzelný svět plný třísek, kreseb a muziky, v dřívějších letech i čmoudu z cigaret. Později kouřit přestal, měl nádor na nose. Když mu ho, myslím v Brně, odoperovali, vzali mu později kus kůže z čela a zaplácli díru na nose. Vypadalo to dost neuměle, ale asi se to tenkrát lépe ještě nedělalo.

Nad pracovním stolem v poličce stávalo rádio, bednička se dvěma knoflíky, ze které pouštěl melodie sobě milé, během kterých opisoval, ilustroval a vázal knihy, nebo vyřezával. Figurky se mu rodily v rukách tak lehce, že to vypadalo, jako by je mohl dělat kdokoliv. Co se mu nepozdávalo, mrskl bez milosti do koše vedle kamínek u dveří.

K nám dětem měl laskavý vztah, na narozeniny dával milé kapesné a všechny naše vylomeniny bral s úsměvem. Sám jako náctiletý, když se chodil koupat do Kladiny, staroříšského rybníka, si na záda připevňoval kámen, aby se více potopil a déle vydržel pod vodou.

Pokud ale nacvičoval se staroříšským sborem a doprovázel ho na klavír, trpělivostí zrovna neoplýval. Byl vynikající muzikant, s absolutním sluchem, a u méně nadaných viditelně trpěl.

My děti jsme měly památníky a obíhaly jsme příbuzné, aby nám do nich přispěli. Strýc Metoděj někomu namaloval sinalého chlapíka, s naježenými vlasy a upadávající rukou, která držela památník majitele. Obrázek doprovázel text: „Kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne.“ Moc jsem si takovou památku také přála a hlavně s mým jménem na knize. Strýček se dost zdráhal. Nepřišlo mu vhodné pro dvanáctiletou neteř zanechat takový morbidní obrázek.
Tenkrát byl krásný slunný den, přiběhla jsem do jeho pokojíku a žadonila jsem pořád dokola, až strýc polevil. Nemohla jsem se výsledku dočkat. Po pár dnech se mi dostalo splnění mého přání. Chlápek bez ruky mě baví ještě dneska a léty nabyl i hlubšího významu.

Strýčkův umělecký svět, drsně něžné ilustrace a figurky mi zasadily do života mnoho světla, humorných vzpomínek a víru, že velké věci se rodí v tichosti srdce, pokoře a vytrvalosti.

Na jaře 2017 jsem se se strýcem potkala v podobě restaurování jeho betléma, který vyřezal pro lužický kostel v roce 1952. Zavanul mi nádherný čas, plný vzpomínek na strýce a celého domu 175.

více informací o Metodějovi Florianovi a ukázky tvorby